Jiří Machalický: Personae

Maskování, zakrývání, utajování

Jakub Janovský, který patří k výrazným osobnostem mladé české malby, přizval na výstavu dva hosty, malíře Mateje Fabiana a sochaře Roberta Palúcha, patřící ke stejné generaci. V tomto projektu je spojuje téma masek, maskování či zakrývání, které je v dnešní době nanejvýš aktuální. Má však samozřejmě mnoho významů, prorůstajících osobním, společenským i politickým životem. Lze ho vnímat i ztvárňovat různými způsoby, s vážností nebo s nadsázkou a ironií. Každý ze zúčastněných umělců volí jiný pohled a v souvislosti s tím i odlišné výrazové prostředky.

Jakub Janovský nezavrhuje minulost, vychází z tradic, navazuje na silný český symbolismus, který se rozvíjel v několika vlnách. Přemýšlí však především o tom, co se odehrává v dnešní době. Zajímá ho, jak se proměňuje společnost, co se v ní odehrává, v čem se rozvíjí pozitivním a v čem negativním směrem. Uvědomuje si, že kladné hodnoty musíme neustále chránit, že nelze zůstat mimo hru a zabývat se jen vlastními problémy. Nikdy se totiž nevyplatí ignorovat, co se děje kolem nás. Jeho tvorba je srozumitelná každému, ale přitom má několik významových vrstev. Záleží na citlivosti i druhu a stupni vzdělání diváků. Každý si totiž na základě vlastní zkušenosti může v jeho projevu najít něco jiného.

Jakub Janovský se vyjadřuje velmi soustředěně, tvary co nejvíc zjednodušuje, aby sdělení bylo co nejdůraznější. Spojuje klasické malířské prostředky s netradičními. Malba je pro něj stejně důležitá jako kresba, v níž mnohdy využívá linku vytvořenou silikonem a „vytlačenou pistolí". Ta má zvláštní charakter, nutí umělce zachytit jen to, co je podstatné, nedovoluje dokonalou přesnost. Potlačuje se tak virtuozita, která může vést ke schematickému projevu. Umělcovy obrazy mají v sobě ukrytou hlubokou filozofii, citlivě reagují na atmosféru v současné společnosti. Někdy vycházejí z konkrétních událostí, jindy z ideí, které ovládají některé skupiny lidí a mohou být nebezpečné i v celkových souvislostech.

Reagují na vznik a činnost až fanaticky smýšlejících organizací a na jejich ovlivňování ostatních, ale také na hry či slavnosti, které zrcadlí touhu po mnohostrannosti, pestrosti, toleranci k nevyčerpatelnému bohatství představ a životních postojů. Nevztahují se však samozřejmě jen ke konkrétním událostem, dokážou totiž zobecnit jejich podstatu a vystihnout principy, které jsou platné v jakékoliv době bez ohledu na stupeň technického vývoje i na úroveň převládajících názorových proudů. Výpověď Jakuba Janovského působí přesvědčivě, jeho projev je monumentální bez ohledu na formát i způsob vyjádření.

Mateje Fabiana spojuje s Jakubem Janovským zájem o způsoby maskování, utajování skutečných záměrů, ale také o smysl hry, při níž zůstávají tváře skryté, aby jejich nositelé mohli svobodně vyjádřit, co si myslí a cítí, aniž by byli odhaleni a poznáni. Fabian dospěl ke zjednodušené masce, která však místy přerůstá v až abstraktní kompozici, působící velmi expresivně. V jeho tvorbě se prostupují působivé symboly užívané se silnou nadsázkou s dekorativními prvky. Navazuje tak na různé umělecké proudy minulého století. Prolínají se v ní abstraktní tvary s odkazy na minimalistické tendence, ale jeho projev je otevřený různým podnětům. Obsah a forma zůstávají v rovnováze, v jeho obrazech se setkává grotesknost s křehkou hravostí a se smyslem pro barevné kontrasty a pro až pohádkovou či dokonce hororovou představivost.

Matej Fabian rád užívá různé tradiční i nezvyklé technické postupy. Jejich kombinování nikdy není samoúčelné, vychází ze základních myšlenek, z prvotních podnětů a obsahu. Přirozeně ho ovlivňují někteří konkrétní umělci vzdálenější i bližší minulosti. Z těch českých k nim patří především Josef Váchal, který uměl hrůzyplné příběhy odlehčit smyslem pro grotesknost. Malíř dokáže vystihnout náladu daných příběhů, ale zároveň pracuje až impresivním způsobem s barvami a světly. Obraz se tak zdánlivě tříští, ale přitom tvoří nedělitelný celek. Vyjadřuje hektickou přelétavost charakteristickou pro dnešní svět a zároveň pestrost, výrazové bohatství a bezbřehé prostupování různých, třeba i protikladných podnětů. Fabian také vytváří působivé variace na daná témata, přinášející jednotu v nekonečné proměnlivosti.

Robert Palúch obohacuje svým až děs vzbuzujícím objektem téma masky o další rozměr. Podoba zůstává skrytá či dokonce smazaná, ale tím sugestivnější se stává výpověď o dnešku, v němž se technický pokrok střetává s primitivní drsností, krutostí a zákeřností. Obří hlava představuje monstrum, které může v různých formách vstoupit do našich životů a nečekaně narušit jejich vývoj. Palúch je sochař, jehož tvorba má různé významové roviny, které se prostupují, kříží či vzájemně ovlivňují. Pohybuje se na rozhraní mezi až minimalisticky úsporným projevem a sugestivním vyjádřením stavu dnešní společnosti s její mnohoznačností a nevyrovnaností, s jejím překotným vývojem, rafinovanou hravostí a zároveň sklonem ke lhostejnosti či dokonce krajní bezohlednosti.

Július Barczi: Rozšírenie bitevného poľa

Opakovať východiská, hodnotové systémy a zdroje poučenia vystavujúceho umelca by bolo zbytočné. Ostatne, pri pohľade na tieto obrazy je jeho inšpirácia celkom jednoznačná. Na tomto mieste preto považujem za dôležitejšie akcentovať to, čo je v jeho diele nové, také veci, ktoré sme u neho doteraz nevideli, presnejšie, skôr si ich nevšímali pod vplyvom výstavných koncepcií či autorských komentárov. K záujmu o materiál, ktorý je aj v tomto prípade nosný sa pridáva záujem o tému. O nejaké témy. Ani tentoraz v SOGE nebudú zo stien atakovať diváka spytujúce scény známe z večerných správ. Nie je to však ani naopak – nič sexy tu návštevníka nečaká. Séria plátien a kresieb a niečoho ako objektov je zaostrením na akési momenty zo súčasnosti optikou dejín umenia. Je fascinujúce konfrontovať sa s postupom práce umelca, ktorý sa istý čas venuje tomu čím maľovať a druhú polovicu času, určeného na experimentovanie vyposúva svoje hranice dané materiálom smerom k autorom z dejín. Výber a spárovanie toho ktorého veľkého umelca a Fabianovho obrazu nerobí problém dovtedy, kým je jasne čitateľný zachytený motív. Tak jednoducho priadíme netopiera k Van Goghovi, zátišie s mušľami k Ensorovi a lyžiarky k Waldemu. Práve pri Waldem si nemôžem odpustiť poznámku o výbere motívu – že prečo práve lyžiarky...? Všetci, vzhľadom na Fabianovu minulosť lyžiara reprezentanta, chápeme tento výber, no s rovnakou mierou nepochopenia sa pýtame, prečo nepadla jeho voľba napríklad na niektorú z Waldeho erotických scén orálneho sexu či súlože...

Motív, zobrazené predmety, figúry a línie sme teda schopní uchopiť a vnímať ich aj s historickými „predlohami." Pri hlbšej analýze prekladanej kolecie si však uvedomíme aj iné, vnútorné prieniky, ktoré možno definovať troma pojmami outsider, hrdina a trh. Vzťahy medzi týmito pojmami, ktoré možno chápať aj ako kategórie (už istú dobu priam epochálne) stoja predovšetkým na osobnosti tvorcu, ktorá ich prepája vnútornou i vonkajšou logikou. Outsider ako istý typ človeka, neexcentrického umelca (Polke), hrdina ako filmový či románový charakter (gróf Orlok), zároveň ale aj outsider môže byť hrdinom (van Gogh). Trh ako mechanizmus, ktorý sa umelca nemusí dotknúť (van Gogh) a mechanizmus, ktorý umelca pohltí (Lichtenstein). Séria diel a doterajšia Fabianova cesta umeleckým svetom sú jasným svedectvom o nie najjednoduchšej situácii, v akej sa súčasný maliar môže ocitnúť. Je heterosexuál, pochádza z nezaujímavej strednej Európy, nestavia tvorbu na sebaprezentácii... Možno by mohol byť v niečom hĺbavejší, alebo aspoň by mohol svoje plátna „intelektualizovať", alebo práve že nemusí? Je pôvodný, nestráca chuť maľovať, a ako? Tak, ako chce!

Július Barczi - Ad: Polčas rozpadu

Čo to je?

Esencia Fabianovho umenia, či snaha zartistniť to, čo už doteraz prešlo niekoľkými slávnymi fázami v dejinách umenia?

Zaoberať sa fyzickými danosťami materiálu, ktorý je v prípade veľkej väčšiny umeleckých diel nositeľom istého autorského odkazu je v súčasnosti niečo nezvyčajné, na druhej strane však absolútne legitímne, vzhľadom na širokospektrálnosť toho, čo umenie dnešnej doby je. Kolekcia lebiek a niekoľkých pridružených diel sú výsledkom komplexného a rozsiahleho výskumu možností farieb, lakov, voskov a podložiek, založenom na pokusoch. Každého maliara určite dokáže fascinovať správanie sa bizarných kombinácií bizarných látok na ešte bizarnejšom nosiči: „Ty kokos a keď to tým nastriekaš, to sa ti úplne zgrcne a po zatretí tou gebuzinou ti to chytí takú štruktúru..." Nikoho iného to ale nezaujíma...

Ani pokusy Sigmara Polkeho sa nestali v očiach verejnosti ťažiskom jeho tvorby, zväčša vnímame len výsledný efekt, ktorý zrejme aj proti jeho vôli dejiny umenia začali nadinterpretovať. Pozrieť sa na Fabianových 129 maloformátových lebiek sa dá cez prizmu samotného umeleckého počinu. A síce vytvorenia cyklu, ktorý je predovšetkým fyzicky prítomný. Práve jeho fyzickosť mu určuje špecifické miesto na našej scéne, lebo je už raz pravdou, že máme tendenciu „odsudzovať" tvorbu, ktorá nie je diskurzívna a aktivisticky nepohŕda nadnárodnými korporáciami. Práve v ostatne spomenutom segmente súčasného umenia, v inštitucionálnej kritike však nastáva obrat, ktorý samotných kritikov – umelcov posúva do pozície podriadených systému. Jedným z východísk z tejto patovej situácie je tvorba na akejsi čistej báze, to však môže mať za následok nezrozumiteľnosť výsledného diela a príklon k práci s klasickými médiami (nie k tvorbe „klasického" umenia).

Fabian nikdy nepatril k umelcom horlivo diskutujúcim svojimi prácami, radšej volil cestu estetiky, ktorá mu je blízka. V rámci nej vznikali maľby, ktorých námety priamo implikovali formálne i obsahovo dočasnosť, deštrukčnosť, fragmentálnosť či deformáciu. Temnosť a štrukturálne premaľby, plynúce spočiatku zrejme len z hedonisticky nanášaných vrstiev farieb a lakov, vyústili do programu zhromažďovania rôznych vecí a vzniku akejsi heterotópie. Toto, navonok „umenie pre umenie" sa dostalo do ďalšej fázy, kedy experimentálne kladenie vedľa seba a na seba, matériu posúva po každom jednom obraze bližšie k nejakej hraničnej situácii a vizuálu a až k hraničnej čitateľnosti opakovaného motívu.

Tak ako Denisa Lehocká jej vlastným, elegantným a starostlivým spôsobom dostáva žánre, materiály i témy do hraničných situácií, tak aj Fabian radí vedľa seba a mieša prvky, ktoré bežne vedľa seba existujú izolovane. Tento, možno trochu kacírsky príklad (porovnanie), je dôležitý pre vypointovanie vysvetlenia toho umenia, ktoré vzniká v dôsledku autorovej pocitovosti a „dotykom jeho ruky." Lehockej čisté „skúmanie" krehkosti vzťahov stojí vizuálne v absolútnom protiklade k Fabianovým drsným pokusom, ktoré opakuje, čím výsledná forma raz graduje a inokedy zasa neprináša nič efektné. Obaja majú v sebe odvahu riadiť sa pudom kreátora a tvoriť diela, ktorých výsledok len predpokladajú a s rešpektom očakávajú reakciu publika. Fabian je však vo výhodnejšej polohe svojou bezsprostrednosťou, ktorá sa prejavuje v „pevnejšom skupenstve" jeho diel. Rovnako je na neho ľahšie „napasovať problémy z dejín umenia, čo sa v budúcnosti určite aj stane. Pre tých, ktorí ešte len prídu, a z tohto rozsiahleho cyklu budú vidieť len zlomok, resp. sa k nim budú lebky dostávať po jednej, dovolím si skromný odkaz, už len preto, lebo Fabiana osobne poznám: lebky nie sú alúziou na vanitasové zátišia, i keď dočasnosť povrchu môže vyvolávať ich konceptuálnu podobu a rovnako nie sú popartovým „multiplé" warholovského typu. Tieto diela vznikali v dôsledku umelcovho osobného interesu v plechoviciach, sprejoch a tubách a možno snaha logicky ich pochopiť bude ich artistnosti len na príťaž.

Terezie Zemánková: Termovision

První samostatná výstava Mateje Fabiana (*1979) v České republice představuje tvorbu tohoto výrazného slovenského autora za poslední dva roky. Čerstvý absolvent Ateliéru malby a jiných médií u profesora Ivana Csudaie na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění vstoupil na výtvarnou scénu oproti svým generačním souputníkům s mírným opožděním. Celé dětství a mládí se věnoval vrcholovému sjezdovému lyžování a umění pro sebe objevil až v ranné dospělosti. Možná právě díky tomu není jeho projev unavený přebytečnou kultivací, není zatížen výtvarnými klišé a ohromuje svojí razantností a schopností spontánně a neotřele kombinovat různé vlivy. V jeho tvorbě se prolíná barokní monumentalita se street-artovou estetikou, black-metalová ikonografie s motorkářskou. Tento postmoderní koktejl je ve Fabianově pojetí nečekaně koherentní a formuluje jeho osobitý, nezaměnitelný rukopis.

Název výstavy Termovision je nejen titulem ústředního obrazu, ale zároveň i určitým vnitřím principem celé dosavadní Fabianovy tvorby, která zviditelňuje jevy a vlastnosti pouhým okem neviditelné. Termovize je terminus technicus pro vizualizaci tepelného vyzařování objektů - ať už živých či neživých. Můžeme předpokládat, že zlo, coby nahuštěná negativní energie má výraznou tepelnou intenzitu, kterou lze za určitých okolností postřehnout a následně zobrazit. Právě mapováním zla se Matej Fabian systematicky zaobírá. Linie tohoto výzkumu pro něj začala sérií amerických ďáblů, kde evokoval své vzpomínky na středoškolská studia ve Spojených státech, kdy byl konfrontován se svébytnou mytologií zdejší country komunity. Později navázal na své zážitky z dětství, kdy trénoval profesionální lyžování v Rakousku. Zde se mikulášské oslavy často zvrhly z folklórního obyčeje v zuřivý hon na turisty. I když se některá témata mohou jevit jako obecná, vždy v nich lze odkrýt podloží autorova osobního zážitku. Je tomu tak i u obrazu Prase, který má své kořeny ve vzpomínkách na zabijačky, které pořádal Matejův dědeček. Hlava zvířete se na obraze mění v monstrózní masku z hororu. Jsou to právě masky, které pohlcují individualitu, dávají průchod animálním složkám osobnosti a uvolňují zběsilost v srdci.

Téma zla, tentokrát povýšeného do nadpřirozené sféry vyvrcholilo ve Fabianově diplomové sérii obrazů přímo inspirované kultovním sci-fi filmem z 80. let Predátor. Ani poté tento leitmotiv neopustil a věnuje se mu v samostatných plátnech. Obraz Jack navazuje na filmovou vizualitu Predátora, jen se ocitá v mnohem intimnější sféře, když autor nahrazuje zběsilou tvář Jacka Nicholsona z filmu Shining svým autoportrétem. Osobnost zde prosákla skrze vypůjčenou identitu – opět svého druhu masku -, která jí měla zaručit anonymitu. Proměny lidské mentality, které Fabian dokáže odkrýt svojí „termovizí", jsou námětem také série pivních půllitrů, ve kterých lze rozpoznat náznaky lidského obličeje, který se v nich rozpíjí.

Jak autor tvrdí, je pro něj podstatný především samotný proces malování, který evidentně prožívá s plným fyzickým nasazením. Na rozměrná plátna nanáší postupně několik vrstev akrylových barev, jejichž prolínáním se pomalu modeluje výsledný takřka reliéfní výjev, jehož plasticita je dotvořena mozaikou barevných fragmentů. Všudypřítomné zlo, personifikované do folklórních kostýmů, démonických monster a nebo filmových postav jako by samovolně emanovalo skrze hutné vrstvy barevné hmoty, jako by se univerzální (i když zde silně subjektivizované) téma prosadilo malířovým prostřednictvím tak trochu nezávisle na jeho vůli. S trochou nadsázky si dovolím nabídnout ideu, že Fabian je svého druhu médiem naší doby – prostřednictvím své „termovizní" malby zobrazuje neviditelné i když všudypřítomné síly, které nás ovládají.